Alžběta Bařinová pochází z obce Starý Poddvorov, spadající do podlužácké oblasti. Odmalička se aktivně věnuje folklóru, v posledních několika letech také odborně. Její vědecká práce o jihomoravských krojích zaujala porotu Českých hlaviček natolik, že v roce 2022 vyhrála cenu Merkur „Člověk a společnost“. Jaká pro ni byla cesta do soutěže a co říká na aktuální proměny tradičního kroje?

Co tě přimělo přihlásit se do soutěže a rozpracovat v ní téma současné podoby podlužáckého kroje? Čím je ti toto téma blízké?

Měla jsem pár let v hlavě, že bych si někdy chtěla zkusit napsat odbornou práci, takže když mi moje třídní učitelka navrhla, jestli nechci v rámci Středoškolské odborné činnosti zkusit rozpracovat téma podlužáckého kroje, kterému jsem se v té době již věnovala, pustila jsem se ihned do toho. Jako konzultantku se mi podařilo získat folkloristku a etnografku Kláru Císaríkovou z Akademie věd ČR. V celostátním kole SOČ jsem se umístila na druhém místě. Jakožto vítěze nás informovali o tom, že vhodné pro další rozvinutí našich prací by mohly být České hlavičky, a tak jsem si řekla, že když moje velmi specifické téma uspělo ve Středoškolské odborné činnosti, mohlo by být zajímavé i pro tuto soutěž.

Byla tvoje škola benevolentní ohledně těchto dvou soutěží?

Gymnázium Hodonín, na kterém jsem studovala, mi vždy vyšlo vstříc. Moje absence ve škole byla kvůli soutěžím nadměrná, avšak škola ji respektovala a v soutěžích mne maximálně podporovala.

Jaká pro tebe byla obhajoba práce před porotou?

Obhajoba před porotou Českých hlaviček mne velmi mile překvapila. Byl to pro mě příjemný zážitek a oproti obhajobě v celostátním kole SOČ, kde jsem z poroty necítila až takové pochopení mojí práce, byla porota České hlavičky pro moje téma naprosto nadšená. Snažili se ho pochopit, šli do hloubky, pokládali zajímavé dotazy a vyústilo to ve velmi přínosnou debatu. Rozhodně to nebylo žádné zkoušení mých znalostí, nýbrž laskavá diskuse s lidmi, kteří sice zaujímají  vysoké pozice, ale ochotně a přátelsky se mnou konverzovali. Z obhajoby jsem odcházela naprosto nadšená.

Nebála ses toho, že takové velmi etnograficky specifické téma bude pro porotu složenou primárně z pražských hodnotitelů těžko uchopitelné?

Samozřejmě, že jsem měla trochu obavy. Celou dobu jsem se potkávala se skepsí ze strany ostatních – ať už ze strany ostatních soutěžících, kteří měli tendenci považovat mé téma za podřadné, či obyvatel mého regionu, pro které bylo mé téma běžnou věcí, na které není co zkoumat. Velmi mě mrzí to, že lidé, kteří kroj nosí, mají tendenci ho podceňovat a vůbec nevnímají to, jak fascinující vlastně je, co všechno se skrývá za jednotlivými rysy a do jaké hloubky ve výzkumu krojů lze jít.

Kolik času jsi strávila přípravou přihlášky na České hlavičky?

Musím říct, že mi samotná přihláška zabrala poměrně dost času. Sesumírovat celou práci do rozsahu, jaký vyl požadován v přihlášce, bylo pro mne trochu obtížné, ale alespoň jsem si ujasnila, co je v mé práci nejdůležitější. Prezentaci pro obhajobu jsem věnovala opravdu spoustu hodin, a to se mi při samotné obhajobě vyplatilo.

Co sis myslela, že bude na soutěži náročné, a nakonec tě to překvapilo?

Největší obavy jsem měla z televizního přenosu. Pan moderátor Daniel Stach je velká osobnost a na medializaci své osoby jsem předtím nebyla zvyklá. Bála jsem se toho, že před kamerou nezvládnu smysluplně mluvit, ale díky naprosto uvolněné atmosféře jsem si natáčení skutečně užila.

Které podklady, fotomateriály či jiné materiály pro tvoji práci bylo nejtěžší sehnat? Jak jsi při shánění takových materiálů postupovala?

Potřebovala jsem sehnat dvojí typ fotografií – aktuální a staré archivní. Co se týče fotografií ze současnosti, prošla jsem si veřejné galerie fotografů, kteří se věnují hodovému focení a následně jsem je kontaktovala s konkrétními seznamy fotografií, které bych chtěla použít. Vysvětlila jsem jim, o jaké využití by se jednalo a co bych s jejich fotkami dělala. Nikdo z nich s tím neměl problém, takže tím byly současné fotografie vyřešeny. Fotografie zobrazující původní podobu jsem dohledala v soukromých archivech, v Břeclavském muzeu, navíc jsem spoustu materiálu našla i u nás doma.

Plánuješ se tématu současné podoby podlužáckého kroje ještě někdy obsáhleji věnovat, nebo si myslíš, že jsi toto téma již vyčerpala?

Myslím si, že když se do toho člověk jednou ponoří, už se z toho nevynoří. Nešla jsem sice etnologii studovat, ale stále se o ni zajímám a nevylučuju možnost, že bych se k ní ještě někdy vrátila. V rámci samostudia jsem aktivní pořád. Neustále si čtu publikace, objevuju nové materiály a občas přicházím na věci, které jsem v práci vůbec nezmínila.

Do budoucna mám s historickými podobami kroje plány i v praxi. Například s jednou variantou kroje pro vdanou ženu, která se dnes již nenosí a kterou bych chtěla zrekonstruovat, až se vdám.

Kdyby si nějaký naprostý laik chtěl něco zjistit o podlužáckém kroji, na jaké zdroje bys ho odkázala?

Takovou „bibli“ podlužáckého kroje vydal pan Kružík ve druhé polovině dvacátého století. Tuto publikaci bylo už velmi náročné sehnat, každopádně před dvěma lety byly pod názvem Malované Podluží vydány tři jeho knihy, kde je vše moc hezky popsáno a vysvětleno.

Jaké trendy se propisují do současné podoby kroje? Upouští se od něčeho, nebo se vrací staré rysy?

Obecně je na Podluží i v jiných regionech aktuálně cítit návrat ke kořenům. U nás konkrétně se to týká například kacabají, tedy vypasovaných dámských kabátků, které se obnovily před čtyřmi lety. Úplnou novinkou jsou svérázové mašle. Svéráz je vzor, který se původně maloval pouze na domy a mašle byly zdobeny květnatými vzory. Nyní jsou květy v útlumu a svéráz si hledá svou cestu na kroj. Myslím si, že kroj se má posouvat. Není to něco, co by zatvrdlo v čase a už se dál neměnilo. Současně bych řekla, že jsme na maximu, co se týče zkracování sukní. Dále se zkracovat rozhodně nebudou, takže můžeme očekávat pouze jejich postupné prodloužení.

Všimla jsem si, že u vás slečny líčí do kroje jen velmi jemně. Pobouřilo by tě, kdyby nějaká slečna tuto linii narušila a zvolila ke tradičnímu kroji výrazné líčení?

Rudá rtěnka a černé stíny do kroje rozhodně nepatří. Ale pro decentní líčení mám naprosté pochopení. Co mi ale osobně vadí, jsou nehty. Ať už namalované či umělé, ke kroji prostě nepatří. Stejně jako výrazné tetování nebo doplňky jako třeba hodinky.

Snažíš se aktivně šířit osvětu ohledně původních forem kroje i přímo u vás na Podluží?

Mým cílem rozhodně není někoho tlačit do původnější formy. Kroj je velmi drahá záležitost a těší mě, že i přesto je tolik nadšenců, kteří si ho každoročně oblékají. Základem je ale vědět třeba to, kdy si můžu obléci jakou sukni.

Je součástí tvého kroje i něco zděděného?

Velkou část mého kroje jsem zdědila po mých tetách. Když člověk ví, jak se o to má strat, dá se to udržet. Největší kuriozitou je ale moje „zahrádka“, tedy uměle zapletený příčesek, která je upletená z vlasů mojí babičky. Je to krásný pocit, mít na sobě takové rodinné stříbro.

 

Autorkou rozhovoru je Klára Zborovská, studentka bakalářského programu Komunikační studia na IKSŽ FSV UK. Děkujeme za spolupráci!