Jakub Podgorný z Astronomického ústavu Akademie věd ČR získal v minulém roce v soutěži Česká hlava Cenu společnosti VEOLIA, cenu Doctorandus za přírodní vědy. Jak nahlíží na současnou vědu? Co ho těší a inspiruje?

 

Od získání ceny Česká hlava uběhlo více než půl roku. Co se za tu dobu ve Vaší práci událo nového? Jaké máte nejbližší plány?

Když čtete každé ráno nové a nové publikace ve vašem oboru, půl roku se zdá jako dost času, aby se věci kolektivně daly do pohybu. A že se toho děje dost. Nicméně z hlediska práce jednotlivce je půlrok spíše zanedbatelný. Nejen v astrofyzice, kde se pohybuji, trvají jednotlivé projekty zakončené odbornou publikací roky a často pracujete na vícero z nich současně. To není tím, že bychom s kolegy zaháleli, ale pokud máte udržet kvalitu výstupů, pak po půl roce artikulovatelné posuny těžko nabídnete, i když v nitru vím, že už se zase nové výsledky začínají touto dobou formovat. Na problémech kolem akrečních disků černých děr stále pracuji a pevně věřím, že oceněná disertace byla jen začátkem nové kapitoly. Máme teď s kolegy na čem stavět směrem k hlubšímu porozumění těchto systémů a kdybychom nevěřili v možnosti posunout náš obor v této oblasti dále, tak bychom už dávno pracovali na něčem jiném.

Co vás přivedlo k vědecké dráze?

Asi kombinace náhody a přesvědčení. Neměl jsem cestu k přírodním vědám v dospívání nijak pevně danou, vděčím rodičům za volnost. Matematika a fyzika se u nás v rodině tolik nepěstovala a de facto jsem se pro studium na Matfyzu rozhodl až na poslední chvíli kolem maturity na všeobecném gymnáziu. Stejně tak jsem ani na vysoké škole nikdy nelpěl na tom, že se později vědou musím živit. Nicméně systémem rozhodovat se v danou chvíli tak, jak mi to bude dávat největší smysl, jsem se dostal tam, kde jsem. A ve vědě vidím obrovský smysl, jak pro společnost, tak pro jednotlivce. Neříkám, že je věda lékem na všechno, ale je přinejmenším překvapující, jak dobře funguje, což musí dnes uznat každý, kdo používá telefon nebo byl někdy v nemocnici. Je to zároveň fascinující činnost z pohledu praktikujícího. Věda není vždy zábavou, někdy jdete i velmi trnitou cestou. Ale když se pokaždé zamyslím, jestli bych neměl dělat něco jiného, dojdu po kratší či delší úvaze k tomu, že nemohu. Kdybych se pokusil jmenovat pár skvělých učitelů, inspirativních myšlenek, nebo momentů, určitě by mi bylo líto, že jsem na jiné zapomněl. Bylo jich mnoho a stále přicházejí.

Jaká byla největší výzva, se kterou jste se ve své kariéře museli vypořádat, a co vám pomohlo ji překonat?

Myslím, že tou výzvou bylo právě pouštět se do neznámých prostředí. Zkusit jít na Matfyz, aniž bych předtím pořádně potkal matematický důkaz nebo integrál, bylo dobrodružství. S tím související nezbytná soustavná práce od prvních krůčků v oboru je mi pilířem právě pro vědeckou práci, která není o ničem jiném. Jste jako průzkumník a spouštíte se po laně do tmavých prostor, o kterých nevíte, jak vypadají. Musíte si zkusit poradit s problémy, na které není předem jasné řešení. A když to nejde, tak alespoň dáte ostatním vědět, co jste zkusili a že to nefungovalo. To se mi na vědě líbí také, že i když se vám nedaří, tak to má smysl a jste nějakým způsobem stále konstruktivní. Je to ve výsledku z velké části o odvaze a v tom mi pomáhá třeba podpora v rodině, od přátel a od pedagogů. Nejtěžší momenty v tomto smyslu pro mě vždy přicházely na začátku, v prvních ročnících na škole, u první vlastní práce, na prvních konferencích, u prvních odborných publikací. Jsem sice trémista, ale tady mám na mysli spíše to, že v počátečních fázích vůbec ještě váháte, jestli to celé má pro vás smysl a jestli jste nevsadili na něco, s čím za pár let nebudete spokojeni a budete si to vyčítat, že jste do toho šli. Když vás někdo zkušenější nebo vzdálenější podpoří, je to zásadní. Asi nemá smysl, abych zmiňoval výzvy v soukromém životě, které u mě často převyšovaly ty v profesním, protože tady má každý člověk zcela jinou situaci a stále by ty mé šlo považovat za banální. Týká se to i startovní čáry. Uvědomuji si, že i přes to zmíněné mám velké štěstí, že jsem se mohl vůbec k vědě dostat a že se tím v současné době živím. Přál bych si, aby mimo-profesní výzvy byly obecně pro budoucí generace co nejmenší. Abychom také jako společnost mohli využít potenciál přirozených talentů odkudkoliv. Hodně z toho lze řešit systémově.

Jaký objev nebo myšlenka ve vašem oboru vás v poslední době nejvíce zaujala nebo inspirovala?

Co se týče posledního roku, tak v astrofyzice vysokých energií jsou to například pozemské detekce energetických neutrin, tedy lehounkých a nenápadných částic, které vznikají i v těch nejdivočejších částech vesmíru. Věřím, že v tom je ve výsledku jeden z klíčů k nové fyzice, protože ta se obecně vzato snáze hledá v nějakých extrémech nebo na nějakých krajích. V celé širší astronomii sem nepochybně patří i snímky z dalekohledu Jamese Webba, např. ty z raného vesmíru, těsně po velkém třesku. Děje se toho ale strašně moc i v teoretické fyzice, která krom interpretace již získaných dat dává i vodítka k tomu, jaké přístroje do budoucna stavět a co doposud neobjeveného na obloze zkoušet pozorovat.

Co považujete za největší výzvy a příležitosti současné vědy?

Nejspíše výzvy spojené s výkonnou a snadno dostupnou umělou inteligencí. Jsme jako lidstvo uvnitř velké transformace, která se týká takřka každé lidské činnosti, kterou dnes známe. Je jen na nás, jak z té vichřice vyjdeme. Vědci v tom hrají velkou roli a nejen ti z matematické informatiky a oblastí bezprostředně souvisejících s vývojem umělé inteligence. Je to velká výzva i pro humanitní obory, musíme řešit etiku, bezpečnost a sociální dopady. Pak jde samozřejmě o transformaci a možnosti využití těchto technologií v každém vědeckém oboru zvlášť, ale i o to, co máme napříč vědou společné. Psaní a hodnocení publikací, rešerše literatury, produkce výsledků, kontrola jejich kvality, komunikace, etika a samozřejmě vše kolem výuky.

Jaký je váš pohled na roli vědců ve společnosti? Jakým způsobem by věda měla ovlivňovat veřejný prostor?

Vzhledem k tomu, že jsem v rané fázi vědecké kariéry, tak nemám pocit, že mi přísluší v tomto ohledu příliš rozdávat rozumy. Nicméně můj dojem je, že by vědci v době post-faktické měli vnášet do veřejného prostoru zejména více faktů, racionálních argumentů, odbornosti a elementární důvěry v cokoli neměnného. Mělo by to přinést snad každému více úlevy, ale jen pokud se dobře a transparentně komunikuje. Máme ozkoušené z nedávné pandemie, že to není snadný úkol. Bohužel většinou věda nefunguje tak, že můžete něco říct se stoprocentní jistotou. Něco s větší či menší jistotou na základě dobře ozkoušené vědecké metody ale vždy říct můžete a míru nejistoty lze často nějakým způsobem kvantifikovat. Tady bychom měli vědcům důvěřovat za předpokladu funkčního systému hodnocení a financování vědy. Důvěra ve fakta, logiku a odbornost se také nebuduje jen skrze dobrou komunikaci vědy, ale i skrze kvalitní vzdělávání.

Co byste poradili mladým lidem, kteří zvažují vědeckou kariéru?

Aby se nebáli, že oborový talent nebo znalosti jsou rozhodující. Mám dojem, že leckdy i větší roli hrají tzv. soft skills a přístup. Spíše je to tak, že v tom, kde nepotřebujete talent, musíte zkusit být nejlepší. A pak už jen uvidíte, jestli to stačí a zda se cítíte prospěšní, vyhovuje vám způsob práce, prostředí, ohodnocení, společenská role a odpovědnost s tím spojená. To se dá často poznat už za vysokoškolských studií, kde bych doporučoval zkoušet různé stáže, pomocné pozice, ptát se zkušenějších a využívat možnosti v zahraničí. Ale chápu, že se to snadno řekne. Nepodceňoval bych rozmanitost vědecké práce a množství témat, kterými se člověk může zabývat v jakémkoli oboru a specializaci. A možná jednu radu víc od srdce, že i když něco bolí, může to bejt zároveň krásný!

Jaká literární nebo jiná umělecká díla vás v životě nejvíce inspirují?

Jednu konkrétní, kterou bych chtěl promovat na úkor ostatních, budu těžko hledat. Ale když už jsme naťukli třeba ta seberozvojová témata, tak v poslední době třeba hledám řešení, jak se vůči sobě vypořádat třeba právě s kontinuální technologickou transformací, napjatou geopolitickou situací a vzrůstajícím tempem okolních dějů. Jde o nějakou zdravou míru efektivního seberozvoje, která je ve výsledku prospěšná i pro okolí. Tak to uvedu jako možná užitečný příklad pro čtenáře, i když to je pro mě jen jedno z nejvíc, které si vybavuji z poslední doby. Z prací psychologů a lékařů jako Carol Dwecková, Jon Kabat-Zinn, Philip Zimbardo nebo Martin Seligman si lze vzít to, že co je jisté, že nás čeká, jsou změny. Proto je dobré investovat do schopností adaptovat se na změnu. S tím také souvisí nutnost naučit se duševního klidu a nalezení zdravé míry mezi soustředěnou aktivitou v daném okamžiku a dlouhodobým plánováním, o které se musíme pokoušet současně, přestože leckdy přispívá naopak k nezdravému a kontraproduktivnímu neklidu. Z dalších autorů bych na současná duševní a do velké míry vědecká témata jmenoval třeba psychiatričku Annu Lembkeovou a její knihu Dopamine Nation, nebo známého neurobiologa a influencera Andrew Hubermana a jeho dnes již klasické podcasty ke zdraví. Pomáhá mi taky soucit a humor, které jsou berličkou zejména v náročnější době. To je o poznání více nadčasové téma, tak pojďme za všechny, kteří se tomu věnovali a nějak mě ovlivnili, jmenovat třeba skladatele Dmitrije Šostakoviče a jeho dílo.

Kdo byl nebo je vaší největší profesní inspirací?

Všichni ti, kteří mysleli v dobrém na společnost jako celek a dokázali opakovaně a správně využít svoji intuici v kombinaci s vlastní profesionalitou a precizností – tedy jen tam, kde být má; nemyslím si, že perfekcionismus je obecně dobrá vlastnost. V naší specializaci to byl bezpochyby Albert Einstein, jehož obecná teorie relativity je dle mého názoru jedním z největších intelektuálních výkonů člověka jednotlivce ve 20. století a uhrančivým dílem i bez kontextu doby a jejího autora. Ale našli bychom jistě další podobné příklady napříč historií v každém vědeckém oboru, v kultuře, v politice nebo třeba ve sportu.

Co by podle vás mohly veřejné instituce, firmy či investoři udělat lépe pro rozvoj vědy a inovací v České republice?

Opět se zdráhám z pozice post-doktoranda dávat obsáhlé rady. Ale přál bych si, aby panovala větší důvěra v konkrétní lidi, vědci měli více volnosti a času na to produkovat kvalitnější výstupy s dlouhodobějším dopadem na úkor tlaku na vykazování činnosti. Společnosti se to ve výsledku vyplatí. Mohu k tomu vágně doporučit snížení administrativní zátěže, přijetí funkčních schémat ze zahraničí a více finanční podpory do vzdělávání a praxe, ale jaká konkrétní opatření přijímat bych se raději zeptal povolanějších.

 

Autor: Ester Brožová, Česká hlava