Studie PRAGUE-17
Fibrilace síní srdce je onemocnění, které může mít fatální následky.
Při fibrilaci síní síně mechanicky nepracují. To je důvodem možného vzniku trombu v tzv. oušku levé síně, který pokud se uvolní, embolizuje nejčastěji do tepen zásobujících mozek a je tak příčinou cévní mozkové příhody (CMP). Asi ¼ až 1/3 všech CMP je způsobena tímto mechanismem. Jelikož jsou tyto CMP zpravidla spojeny s těžším neurologickým deficitem, často vedou k doživotnímu upoutání na lůžko či těžkému funkčnímu omezení. Jako standardní metoda prevence vzniku trombu v oušku levé síně se používá dlouhodobá protisrážlivá léčba, v posledních cca 10 let moderními tzv. non-vitamin K antikoagulancii (NOAKy). Ty jsou schopny snížit riziko vzniku trombu o asi 2/3, ovšem za cenu zvýšení rizika krvácení a i když riziko krvácení při léčbě NOAKy je menší než při léčbě starším antikogulačním preparátem Warfarinem, stále existuje a pro toto riziko řada pacientů protisrážlivou léčbu užívat nemohou vůbec, nebo se ji z důvodu opakovaných krvácení užívat bojí . Proto byla vyvinuta lokálně účinná léčba spočívající v perkutánním katetrizačním uzávěru ouška levé síně (tzv. okludérem), jehož smyslem je vyřadit ouško z cirkulace, tedy vyřadit místo, kde tromby vznikají, tím zabránit vzniku trombu ovšem bez nutnosti užívání dlouhodobé intenzivní antikoagulační léčby. Jak tedy fibrilaci léčit, podávat léky na ředění krve nebo asáhnout katetrem přímo do srdce?
To byla základní otázka ojedinělé studie s názvem Prague-17, kterou provedl prof. Pavel Osmančík.
Ve studii Prague-17 byla na kohortě 402 pacientů s fibrilací síní porovnávána léčba NOAK s katetrizačním uzávěrem ouška levé síně a jak bylo během sledování o průměrné době 20 měsíců zjištěno, obě léčebné strategie byly srovnatelně účinné.
V čem spočívá význam studie? Do studie byli zařazováni a efekt metod tak ověřen na nejrizikovějších pacientech s fibrilací síní. V mnoha klinických studiích vidíme často snahu zařazovat jen méně rizikové pacienty, často z důvodu hladšího průběhu, menšího rizika komplikací apod., a výsledky poté extrapolovat na pacienty více rizikové. Studie Prague-17 zařazovala pacienty velmi rizikové, dle rizikových charakteristik se jednalo o pacienty rizikovější, než byli pacienti všech dosud provedených studiích se staršími i novějšími antikogulačními preparáty! Hlavní význam studie byl však v tom, že se jednalo o první randomizovanou studii porovnávající léčbu NOAK s katetrizačním uzávěrem ouška. Katetrizační uzávěr ouška se prováděl již celé desetiletí před studií. Názory na něj se však v kardiologické obci velmi různily, má řadu protagonistů, kteří jej považují za elegantní metodu prevence před CMP bez nutnosti dlouhodobé intenzivní antikoagulace, ovšem taktéž celou řadu antagonistů, kteří zdůrazňují jeho možná rizika a možnou nedostatečnou a především nevyzkoušenou účinnost. Zákrok byl tedy prováděn, ale důkazy o jeho efektivitě ve srovnání s NOAKy byly tak „na vodě“, lékaři nemohli vědět, jak účinnou metodu pacientovi vlastně nabízí. Žádná z firem vyrábějící okludéry pro katetrizační uzávěr či NOAKy neměla zájem, chuť a odvahu podobnou studii zorganizovat. Jak studie ukázala, katetrizační uzávěr sice stále má rizika, která se objevují u necelých 5 % pacientů, přesto je finální efekt obou metod podobný Studie nám tak poskytla důkazy, že pacientům, kteří jsou kontraindikováni k dlouhodobé antikoagulační léčbě, či jej z nějakého důvodu užívat nechtějí (nejčastěji z důvodu krvácení a strachu z dalších krvácení) můžeme nabídnout srovnatelně účinnou alternativu, a tím předejít nejvíc invalidizující komplikací fibrilace síní, tedy cévní mozkové příhodě.